Užitečné žížaly

V našich zahradách máme celou řadu významných pomocníků. Patnknimiží-žaly, žijící skrytě v půdě. Možno je považovat za „přírodní pluhy“, protože kypří půdu. Jsou to velmi užiteční živočichové, neboť se vyznačují půdotvomou činností a současně i zvyšují úrodnost půdy. Proto je v našem vlastním zájmu, abychom žížalám v zahradách vytvářeli příznivé životní podmíniky pro jejich hojný výskyt.

Na našem území žije asi 30 druhů žížal. Rozmnožují se vajíčky. Snášejí je ve vlhké zemi do kulovitých kokonků, které vylučují pomocí prstence v přední části těla, viz obrázek. Mají schopnost regenerace. To znamená, že jim ztracená část těla opět dorůstá. Dožijí se věku až deseti let. Skrývají se před světlem. Na povrch půdy vylézají jen v noci nebo po dešti, kdy prosakující voda vytlačuje z půdy vzduch, takže se žížaly v půdě dusí. Nepříznivé životní podmínky (dlouhodobé letní sucho, zimní období) přečkáva-jí ve spodních vrstvách půdního profilu. Živí se rostlinnými nebo i jinými organickými zbytky, které zatahují do půdy. Polykají i půdu s příměsí organické hmoty. Proto výkaly žížal, které se nazývají žížalince, jsou bohaté na rozložené zbytky organické hmoty.
Nejrozšířenějším, a proto nejvýznamnějším druhem v našich půdách je žížala obecná (Lumbricus terrestris). V dospělosti dosahuje délky 14 až 20 cm. Žije volně v půdě. Podstatně menší žížala hnojní (Eisenia foetida) je v dospělosti 4-12 cm dlouhá. Je vhodná pro výrobu kompostů. Má zvýšené nároky na teplo a vlhko. Proto se jí daří i v chlévské mrvě, kterou je schopna během asi dvou let přetvořit na kvalitní kompost. Žížalu hnojní je možno nejsnadněji nalézt ve starším chlévském hnoji nebo v půdě nasáklé močůvkou v blízkosti hnojišť.
Užitečnost žížal spočívá především v tvorbě úrodné půdy.

Výměšky střev žížal spojují půdní částice do shluků (agregátů). Tímto způsobem žížaly přispívají k tvorbě drobtovité struktury půdy, která brání slévavosti půdy, tvorbě půdního škraloupu, vzniku půdní eroze apod. Vytvářením chodbiček žížaly půdu neustále kypří a provzdušňují. Svoje exkrementy vylučují do chodbiček nebo na povrch půdy v podobě charakteristických kopečků, zvaných žížalince. Půdní mikroorganismy ze žížalinců uvolňují živiny snadno přijatelné rostlinami. Mrtvé žížaly, po rozkladu jejich těl, se stávají bohatým zdrojem dusíku pro rostliny. Žížaly tedy zlepšují výživu pěstovaných rostlin, respektive zvyšují jejich úrodnost.

V zahradách, kde pěstujeme jabloně, žížaly snižují výskyt stru-povitosti jabloní, kterou působí houba Venturía inaequalis. Listy, napadené strupovitostí, zatahují do zemních chodbiček, kde dochází k jejich rozkladu. Tím se znemožní vývoj houby Venturía inaequalis v napadených listech. Na jaře se v těchto listech nevytvoří askospory uvedené houby, nešíří se na mladé listy jabloní a nezpůsobují vznik strupovitostí.

Škodlivost žížal v zahradách je zanedbatelná. V ojedinělých případech poškozují vysázené sazenice zeleniny. Neokusují je, ale mohou zpřetrhávat jejich kořenové vlášení nebo povadlé sazeni-ce zatahují do země. Nepoškozují však nikdy zdravé a dobře zakořeněné rostliny.

Maximálního využití užitečnosti žížal můžeme docílit pouze v případě, jestliže jim vytvoříme příhodné životní podmínky. Výskyt žížal nejpronikavěji ovlivňuje způsob obdělávání půdy, její hnojení a používání přípravků na ochranu rostlin. Pro početnost žížal je rozhodující obsah organických látek v půdě, které tvoří potravu těchto živočichů. Na základě uvedené skutečnosti je nutné v zahradách používat především organická hnojiva, hlavně kompost, zelené hnojení, chlévskou mrvu nebo různé zbytky pěstovaných rostlin. Žížalám se daří ve vlhčích půdách. Nesvědčí jim kyselé půdy. Výskyt žížal proto z minerálních hnojiv příznivě ovlivňuje hnojení vápencem, snižující kyselost půdy. Na chudších půdách kladně na přítomnost žížal působí používání dusíkatých hnojiv. Ostatní minerální hnojiva (draselná, fosforečná) nemají na početnost žížal výraznější vliv. V případě jejich nadměrného použití však žížalám mohou škodit.

Mnohé přípravky na ochranu rostlin (fungicidy, insekticidy, herbicidy) jsou schopny hubit žížaly. Jedná se o meďnaté přípravky, chlorované uhlovodíky a karbamáty. Z fungicidů jsou konkrétně pro žížaly silně jedovaté Benlate a Topsin M 50 WP. U většiny přípravků, které jsou v současné době povoleny k ochraně zahradních rostlin, však není doposud znám jejich vliv na žížaly. Proto je třeba tyto přípravky v zahradě používat v nejnutnějších případech jen při zjištění skutečného nebezpečí poškození pěstovaných rostlin určitou chorobou nebo škůdcem. Pokud je nutno chemické ošetření udělat, pak je třeba, aby postřiková kapalina zbytečně nestékala z ošetřovaných rostlin na povrch půdy. Nejjistější je však pod ošetřované rostliny umístit vhodnou fólii. Tím je možno zabránit průniku postřikové kapaliny do půdy a případnému nežádoucímu ničení užitečných žížal v půdě.

Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit: