Štěpařské vosky vlastní výroby

V našem blogu jsme psali o problémech se štěpařskými vosky, jejich dostupností, cenou i jejich vyráběním ve školkařských a sadařských staro-podnicích. Výzva k diskusi a k zaslání použitelných návodů k výrobě -k vaření štěpánských vosků byla účelná, protože přišlo přes čtyřicet receptur, některých shodných nebo velmi podobných. A byla i účinná, neboť některé postupy byly již vyzkoušeny, nebo jsem je mohl přímo vyzkoušet uvařením a ověřit při roubování v praxi během loňského jarního a letního období.
Důležitá je dostupnost surovin, takže ty složitější návody jsem musel zatím odložit na pozdější dobu. Ve všech třech níže uváděných případech nejde o nějaké nové objevy, jsou to vyzkoušené postupy z dřívějších zahrádkářských a sadařských dob, kdy se některé znalosti zachovávaly jako rodinné zkušenosti, dokonce i tajemství. Nerad tu zmiňuji tuto skutečnost, ale tajemství výroby štěpánských vosků mi neprozradil ani dobrý přítel p. Ing. Josef Koníček, syn někdejšího výrobce znamenitých vosků v Novém Bydžově, který je sám s otcem vaříval coby jinoch – loni toto „rodinné tajemství“ odnesl na věčnost…
Ale čas může změnit suroviny, pryskyřice nemusí být stejného původu, fermež současná – syntetická je přece jen trochu jiná než „stará lněná“, odlišné mohou
být i jiné složky. Takže bylo nutno přistoupit k novému ověření „staré“ práce se současnými surovinami, protože to dává klid a jistotu, že doporučení pro naše čtenáře a zahrádkáře je reálné a pravdivé. Z Rychnova nad Kněžnou od
přítele Josefa Peřiny došel soubor pěti receptur, z nichž jednu stále používají, mají ji vyzkoušenou a osvědčila se jim tak, že už zejména pro starší zahrádkáře „navařili“ hodně kilogramů štěpařského vosku. Jejich receptura je shodná se zveřejněnou v roce 1971 přítelem Janem Nitkou z Tršic. Stejné suroviny a postup poslal ještě v návodu přítel Milan Malchánek ze Studénky. Je následující:

700 g kalafuny (7 dílů)
100 g loje (ovčího) (1 díl)
100 g včelího vosku (1 díl)
100 g denatur. lihu (1 díl).

Rozdrcenou kalafunu, lůj a včelí vosk rozpustíme za stálého míchání na mírném teple – bez otevřeného ohně – a do chladnoucí homogenní směsi postupně pomalu vmícháme líh.
Rychnovští připomínají, že hodně vyrobených kilogramů vosku použili k ošetření roubů, řezných ran a poranění stovek stromů s plným úspěchem.
Druhá receptura, která se dala dobře vyzkoušet, je od přítele Jana Holíka z Blížkovic u Znojma. Má větší podíl upotřebeného včelího vosku a málo lihu:

500 g smrkové pryskyřice
250 g včelího vosku
150 g kalafuny
50 g skop. loje nebo lněného oleje
50 g čistého lihu.

Až na líh se všechny suroviny rozpustí ve velkém železném hrnci nad mírným plamenem. Potom se směs z tepla odstaví a nechá pozvolna chladnout. Ďo rozpuštěné směsi se pomalu při stálém míchání vlévá odměřené množství lihu, ale tak, aby obsah nebyl ani horký, ani studený. Velmi
měkký vosk zlepšíme přidáním trochy kalafuny, do tuhého přidáme před sléváním kousek sádla.
V dřívějších dobách jsem si sám vyzkoušel – na popud přítele Jar. Špilara – pastu netuhnoucí na zatírání řezných míst a poranění až do dřeva ze směsi ferme-že a včelího vosku nebo fermežo-vé barvy a parafinu. Obě pasty se osvědčily, i když míchání nebylo příliš přesné, spíše nahodilé.
K předchozím dvěma „klasickým voskům“ je třeba přidat pozoruhodný, ale přesný návod na štěpařskou hojivou pastu, který poslal přítel Jaroslav Krásný z Plzně:
Ten sestává z

1,0 kg bílé latexové barvy
10 g práškového stimulátoru AS 1 10 g benomilu (to je BENLATE nebo FUNDAZOL) nebo KUPRIKOLU
80 až 100 g černé práškové malířské barvy
40 až 50 g zelené práškové malířské barvy.

Pasta má požadovanou hustotu a barvu podobnou kůře. Vše se důkladně promíchá.
Tuto pastu používají nejen na roubování, ale i ošetřování ran po průklestu, zamazávání čípků při očkování apod. Dobře se nanáší štětcem nebo stěrkou (špachtlí), a to i za chladného počasí. Každoročně připravuje několik kilogramů této pasty a kdokoliv ji vyzkoušel, už nepoužívá vosk.
Vlastnosti štěpařského vosku si jednoduchým způsobem vyzkoušíme: část letorostu seřízneme ko-pulačním řezem, řez zamažeme voskem a letorost zapíchneme ne-seříznutým koncem do země v kořenáči, přikryjeme skleničkou. Asi za dva dni odstraníme vosk: hnědá rána je znakem špatného vosku, zůstane-li bílá, vosk je použitelný.
Všechny tři receptury jsem si vyzkoušel tímto způsobem – barva na řezech zůstala vždycky bílá.

zdroj: časopis zahrádkář 1/96