Zahradní cestičky a cesty

Zakládáme-li zahrádku, důkladně si promyslíme rozčlenění plochy. Jde především o celistvost trávníků a o plochy před chatou, chalupou nebo domem, abychom účelně a úsporně vybudovali cesty. Jejich šířku volíme podle provozu. Rozlišujeme cesty pískované, dlážděné, betonové a asfaltové.

Základem cestičky je lože, které začneme hloubit, až když máme přesně vyměřenou a vykolíkovanou trasu. Profil cesty má být mírně obloukovitý a základ (lože) hluboký patnáct až třicet centimetrů, podle budoucího provozu a složení půdy. Čím větší provoz a měkčí půda, tím hlubší musí být základ. Profil dna cesty musí být stejný, jako profil budoucí cesty. Stejnoměrnost vyklenutí kontrolujeme šablonou v šířce cesty, vyříznutou v prkně. Zeminu z cesty rozhodíme po okolních záhonech, nebo ji kompostujeme s organickými odpadky.
Stavebně nejlevnější jsou cesty pískované. Jejich šířka je různá, nejčastěji od jednoho do dvou metrů. Při stoupání větším než dvacet stupňů položíme po určitém úseku schod. Na dno vyhloubeného lože dáme asi dvanáct centimetrů středního až drobnějšího štěrku. Navezený materiál vždy udusáme nebo uvál-cujeme nejdřív na okrajích a pak teprve na středu, abychom udrželi stejnoměrný oblouk profilu cesty. Na drenážní vrstvu navezeme středně těžkou až těžkou, mírně vlhkou a nezaplevelenou zeminu. Urovnáme ji a rovněž udusáme nebo uválcujeme. Je to vazná (vázací) vrstva, na kterou navezeme asi dva centimetry říčního písku nebo jemné kamenné drti. Jakmile se cesta po, několika deštích během provozu usadí, pokryjeme její povrch žlutým, kopaným pískem. Než ho ale rozhodíme, předcházející vrstvu řádně uválcujeme.

V této vrstvě můžeme kamennou drť nahradit škvárou, kterou nejdřív důkladně pokropíme vodou. Dá se použít i materiál z bouraček, hlavně cihlová drť a podobně.
Pískované cesty udržujeme v čistotě, aby na nich nerostl plevel, často je uhrabáváme a postupně, jak slehávají, přidáváme čerstvý písek. Pokud na okraje cest nepoužijeme betonové obrubníky, přisekáváme okraje cest asi dvakrát za rok rýčem. Na přímých úsecích přisekáváme podle šňůry, oblouky podle tenkých dlouhých prken. Nikdy ne „od oka“.

Použijeme-li betonové obrubníky, dbáme, aby nad okraj cestičky přesahovaly nejvýš pět až sedm centimetrů. Obrubník má zaoblenou stranou ladně navazovat na trávník nebo záhon. Varujme se hranatých obrubníků z různě postavených cihel, lahví od piva apod., které jsou* vrcholem nevkusu, stejně jako trpaslíci a jiné sádrové příšerky. Betonové zaoblené obrubníky jsou vkusné, ušetří pracné obseká-vání trávníku a vydrží neomezeně dlouho. Děláme je dvacet pět centimetrů vysoké, z toho je výška obloučku kolem pěti centimetrů. Lepší jsou obrubníky s postranní drážkou, neboť je nemusíme spojovat cementem. Do okrajů cest můžeme zabudovat betonové, cihlové nebo kamenné svodnice vody.

Z bezprašných cest jsou praktické a vkusné cesty dlážděné. Při jejich stavbě použijeme přírodní kamenné desky, nebo desky betonové, vyrobené v různých pravidelných čtyřúhelnících nebo v nepravidelných tvarech. Pokládáme je do písku rozhozeného na pečlivě odplevelené, urovnané a udusané ploše. Spáry mezi kameny osazujeme mechovitými nebo polštářovitými trvalkami, úzké spáry u betonových desek raději zacementujeme, aby se mezi nimi nerozrostly vytrvalé odden-kové plevele.
V trávníkových plochách jsou velmi hezké tzv. šlapáky – ploché kameny nebo betonové desky, které nahrazují cestu. Tyto desky pokládáme na vzdálenost kroku, to je asi šedesát centimetrů od středu do středu desek. V trávníku ke garáži je pokládáme v šíři rozchodu kol automobilu s mezerami kolem deseti centimetrů mezi jednotlivými deskami.

Pod šlapáky děláme rovněž štěrkové lože, zasypané pískem, na který desky pokládáme. Betonové desky srovnáváme vodováhou. Při výrobě betonových šlapáků obarvíme povrchovou vrstvu písku s cementem práškovitým světlým okrem, protože okrově žlutá barva je v trávníku mnohem příjemnější, než studená šed¨ betonu.

 

zdroj: časopis zahrádkář 10/93

Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit: