Jde o skupinu odrůd broskvoní, které se pěstují pro konzervárenský průmysl na výrobu kompotů. Jsou to odrůdy, jejichž charakteristickým znakem je pevná neměknoucí dužnina s neodlučitelnou peckou a neloupa-telnou slupkou. Tento typ odrůd broskvoní, výlučně určených pro zpracování na kompoty, se ve Francii označuje jako pavie, v Itálii percoche, USA používají název cling, clingstone, nebo v technologické praxi canning cling pro kompoty v plechovkách. V naší pomologické literatuře se označuje tato skupina broskvoní jako tvrdky. Mají dužninu bílou, žlutou nebo i načervenalou. Nejžádanější a nejvíce pěstované jsou odrůdy se žlutou dužninou. Původní evropské plody tvrdek byly malé, hustě pistnaté, s pozdním dozráváním, podprůměrné kvality a s nízkou plod-ností. Teprve křížením severočínských odrůd s odrůdami americkými vznikly dnešní velkoplodé odrůdy, vyšlechtěné nejprve v USA a později v Evropě pro konzervárenský průmysl. Severočínské odrůdy byly dovezeny na začátku tohoto století z Číny do USA botanikem Meyerem. Tyto severočínské odrůdy jsou ve všech znacích tvrdkám podobné vzpřímeným a bujným růstem, tvarem plodu, hustou plstí, tuhou dužninou v době sklizně, neloupatelnou slupkou, neodlučitelnou dužninou od pecky a pozdním dozráváním. Současné prošlechtěné tvrdky mají kratší vegetační období, jsou odolnější proti rakovinnému odumírání a přizpůsobivější ekologickým podmínkám. Plody dozrávají dříve a plodnost je vyšší. Prvních významných genetických výsledků bylo dosaženo v USA a v Itálii. V těchto zemích se tvrdky pěstují pro konzervárenský průmysl ve velkém měřítku. Byly vyšlechtěny nové rané tvrdky, které přispěly k prodloužení sklizně a ke zlepšené kvalitě kompotů. Jedná se např. o odrůdy: Frederica (Catherina), Tebana, Adriatica a nejranější Maria Serena. Cílem amerických a italských šlechtitelů bylo rozšířit sortiment tvrdek o ranější odrůdy. Dalším cílem bylo vyselektovat vhodnější odrůdy pro klimatické podmínky určité pěstitelské oblasti. Náš současný doporučovaný sortiment broskvoní neuvádí ani jedinou odrůdu tvrdky. Pro naše podmínky jsou vhodné především tvrdky rané, které plně dozrávají během měsíce srpna.
Dobře vyzrálé plody podmiňují vysokou kvalitu kompotu. Kompoty, vyrobené z odrůd tvrdek, si udržují nezměněné vlastnosti a výbornou chuť i po několika letech, což postrádají odrůdy s rozplývavou dužninou. Protože u tvrdek během zrání nepůsobí hydrolytický enzym, nedochází k ztenčování buněčných stěn perikarpu, a plody si tak podržují stále tuhou a nerozplývavou dužninu. U broskvoní s rozpiývavou dužninou probíhá zrání tak, že dochází k postupnému ztenčování buněčných stěn, které se zaoblují a jejich vodnatý obsah se uvolní do mezibuněč-ných prostorů. Protopektin je přeměněn ve vodě na rozpustný pektin, dužnina je rozplývavá a může se snadno oddělit od pecky a slupky.
Broskvoně a tedy i tvrdky mají stejné nároky na stanovištní podmínky, které je třeba dodržet. U drobného pěstitele je výběr vhodného stanoviště nejdůležitější činitel, který výrazně ovlivňuje světelné, tepelné a vlhkostní poměry v dané mikroklimatické lokalitě. Hodnota světla, tepla a vlhkosti je závislá na nadmořské výšce pozemku, svažitosti a sklonu ke světové straně, i směru převažujících větrů. V Čechách jsou pro pěstování raných a středně zrajících broskvoní- tvrdek vhodné oblasti v řepařském typu, žitném a ječném subtypu, s průměrnou roční teplotou nad 8 °C a nadmořskou výškou do 300-350 m. Nejvhodnější jsou chráněné svažité polohy s jižní, jihovýchodní, nebo jihozápadní expozicí. Svahy se sklonem k jihu jsou, vlivem nejdelší doby slunečního svitu, nejteplejší a výrazně se zlepšují i světelné podmínky. V místech, kde srážky nedosahují aspoň 600 mm je zpravidla nutné používat podle potřeby doplňkovou závlahu. Pro úspěšné pěstování broskvoní je základním sta-novištním faktorem půda. Nejlepší jsou středně hlinité půdy s dobrou vodní i vzdušnou kapacitou, živné, výhřevné a propustné. Nemohou se pěstovat v půdě mokré, těžké, nepropustné, studené, ani v suché, písčité, bez živin a humusu. Půdní reakce (pH) je důležitým kritériem pro broskvoně pěstované na broskvoňovém semenáči. Na této podnoži musí mít půda neutrální reakci s obsahem uhličitanu vápenatého do 5 %. Vyšší obsah CaC03 způsobuje žloutnutí listů. V půdách s vyšším obsahem uhličitanu vápenatého se mohou pěstovat broskvoně jen na podnoži mandloně, broskvomandloně nebo na Davidově broskvoni (Persica davidiana Carr.).
Zahrádkářům nejlépe vyhovuje zákrsek s kotlovitou korunou s výškou kmene 60-80 cm, o třech základních větvích. Řez se dělá u broskvoní – tvrdek rovněž na jaře začátkem rašení. Spočívá v zakracování jednoletých výhonů na délku 8-10 párů květních pupenů. Kromě plodných výhonů se řežou krátké náhradní čípky se 3-4 dobře vyvinutými pupeny, které nahradí v příštím roce odplozené výhony. Tento systém krátkého řezu se opakuje každoročně, takže se dosahuje dobrých úrod kvalitního ovoce.
Podobné příspěvky:
Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit:
(zatím žádná hodnocení)
Loading...
