Žádnému člověku nemůže být lhostejná současná ekologická situace. Příroda se už nestačí bránit siřičitým emisím, kyselým dešťům, znečišťování řek a moří, freonům a dalším škodlivým produktům civilizace. Snad proto každý touží mít v blízkosti svého bydliště kousek zeleně a květin – prostě něco, co by mu co nejvíce přiblížilo krásu přírody. Poznáme-li například květenu horských luk a strání, chtěli bychom se její krásou kochat každý den. Pohled na půvab skalniček něžně pohladí duši, takže máme-li jen
trochu možnost, postavíme si skalku.
Skalka má být sice založena na nejslunnějším místě, ale určitá její část by měla mít toulavý stín pro rostliny, které plné slunce nesnášejí. Skalku nelze stavět na rovině a proto terén zvlníme nepravidelnou prohlubeninou, aby skalka vypadala co nejpřirozeněji. Nikdy ji nestavíme uprostřed zahrady. Nejlepší předlohou ke stavbě skalky je nám sama příroda. Všímejme si přirozených skalních útvarů, rozvalin a sutí a nechme se jimi inspirovat. Pokud nám okolnosti nedovolí přirozeně zvlnit terén, nemusíme být ani v tomto případě ochuzeni o pěstování skalniček. Před křovinami nebo před odpočívadlem vymezíme nepravidelnou plochu osázenou skalničkami, ale doplněnou okrasnými travinami, popřípadě nízkými jehličinami, a mezi ně položíme několik bludných balvanů.
Tyto kameny mohou sloužit také jako šlapáky při práci mezi rostlinami, ale nejsou, na rozdíl od šlapáků, ploché, nýbrž se vyvyšují nad terén. Důležité je, aby vypadaly přirozeně, byly omšelé, neopracované a oblé bez ostrých hran. Při dostatečné velikosti zahrady může být některý kámen i mohutnější, ale nesmí připomínat patník. Vždy musí být šířka kamene větší, než jeho výška nad zemí. To nakonec platí i při zakládání skalky. Velikostí má skalka odpovídat velikosti zahrady.
Místo pro skalku zbavíme nejdříve všech drnů a plevelů, především oddenkových. Kdybychom to neudělali, pak bychom se pýru, bršlice, svlačce a podobných „cizopasníků“ půdy ve skalce už nezbavili. Pokud je zemina jílovitá a málo propustná, dáme na ni drobný štěrk s pískem, nejlépe říčním.
Základem skalky je kámen. Abychom vytvořili přirozenou a hezkou skalku, použijeme kámen jednoho druhu a takový, který se přirozeně vyskytuje v nejbližším okolí. Lepší je kámen tmavší, protože tvoří vhodné pozadí květům a zeleni rostlin. Zkušení skalničkáři vyhledávají kameny částečně zvětralé nebo obrostlé mechem.
Nejdůležitější prací je pokládání kamenů, které asi z jedné třetiny zapouštíme do země. Dbáme, aby nad zemí zůstala ta část, která esteticky nejlépe vyhovuje. Při sestavování kamenů se vyvarujeme všech titěrností a vyumělkovanosti. Kameny zásadně nestavíme na výšku (psí hrobečky), ale pokládáme je tak, aby svými plochami na sebe navazovaly a mezi nimi vznikala vhodná minipolíčka pro výsadbu rostlin. Kameny klademe vždy od spodu skalky a usazujeme je ve vzdálenosti dvacet až třicet centimetrů. Políčka mezi kameny zaplníme deseti až patnácticentimetrovou vrstvou zahradní zeminy, nepříliš těžkou. Humusovité, výživné půdy se pro skalku nehodí, protože rostliny v nich rostou bujně a ztrácejí svůj přirozený vzhled, málo kvetou a při větší vlhkosti snadno zahní-vají. Po vyplnění mezer zeminou kameny očistíme, pokropíme vodou a skalku necháme asi dvacet dní slehnout. – Jak se ve větší skalce staví schody znázorňuje kresba, na které vidíme dva způsoby stavby schodiště.
Podobné příspěvky:
Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit:
(zatím žádná hodnocení)
Loading...
