Václavka

Popis

Původně jeden druh – václavka obecná (Armillaria mellea /Vahl: Fr./Kuhm) byl postupně rozdělen na více vzájemně se lišících druhů. Všechny druhy václavek mají jedno společné: ať se vyskytnou kdekoliv, je to pohroma. Václavky patří ke dřevním houbám, které pomocí velice účinných enzymatických látek rozkládají dřevní hmotu jak u jehličnatých, tak i u listnatých dřevin. Přitom nezáleží, zdali je to strom či keř, dokonce jsou známy případy výskytu na bylinách se zdřevnatělým stonkem. Vzhledem k tomu, že jsou saproparazité, jejich růst se nezastaví ani po odumření hostitele. Ostatně jak víme, plodnice lze nalézt na pařezech i na mrtvých padlých stromech atd. Infekce václavek do živých stromů vniká dvěma způsoby. Jednak spory přes různá poranění infikují dřevo. Mnohem častěji však václavka pomocí zvláštních černých provazců – rhizomorfů přechází do kořenů blízkých, ještě nezasažených dřevin. Po získání nového hostitele se mycelium václavek rozrůstá hlavně v bázi a kořenech, kde způsobuje intenzivní, rychle se šířící bílou hnilobu bělového dřeva. Proto, jakmile se objeví prvé plodnice, znamená to vždy, že dřevina je již z velké části zasažená. Vzhledem k tomu, že v současné době není u nás běžně dostupný přípravek, který by působil pouze na houbu bez poškození hostitele, znamená to jen jedno: naprosto bez milosti odstranit celou dřevinu i s kořeny.

vaclavka2

Václavka obecná (Armillaria mellea)

Tam, kde to není možné, musíme zbylý pařez alespoň odkopat a odkornit i s hlavními kořeny. Dále je nutné vše důkladně asanovat (dřevo i zeminu kolem). Zdánlivě nejjednodušší by bylo pařez vypálit. Ovšem to bychom se dopustili velice nebezpečné chyby. Protože proud teplého vzduchu může roznášet části mycelia, a tím infikovat další dřeviny v širokém okruhu. Z těchto důvodů také není správné přímo na pozemku spalovat jakékoliv zasažené dřevo. Toto poznání nás nutí použít některý fungicidní prostředek. Z těch mnohých lze doporučit lehce dostupný 5% vodní roztok BORAXU. K zamezení dalšího šíření je správné vytvořit ochrannou zónu. Kolem pařezu, tam kde končí kořeny, uděláme do země otvory pomocí kolíku do hloubky asi 20 cm.

Rozestup těchto otvorů volíme podle nasáklivosti půdy. V těžkých jílovitých přibližně 10 cm a v lehkých propustných stačí i 50 cm od sebe. Do těchto otvorů pak pomocí konve opět lijeme 5% roztok boraxu. Podobným způsobem můžeme oddělit svůj pozemek od míst, kde již václavky rostou. Zde bych navíc, v rámci prevence, doporučoval v dost širokém okruhu vysbírávat všechny narostlé plodnice. Tuto činnost můžeme spojit s kulinářskými prožitky.

Jak sbírát a upravit houby

Václavky jsou dávno známé jako dobré, jedlé houby.  Je nutné upozornit, že za syrova při nedostatečném tepelném zpracování může způsobit velice nepříjemné křeče trávicího traktu, doprovázené výraznými průjmy a dávením. Proto není vhodné václavky upravovat jako řízky. Také při nakládání do octových nálevů je nutné prvotní povařování prodloužit asi na 12 minut. Jinak k bezpečnému provaření se doporučuje dusit je 20-25 minut bez pokličky. Z václavek je chutná drštková polévka nebo václavky na paprice se smetanou. Také různé houbové guláše jsou z václavek velice chutné.

Houbový guláš z václavek

na malém množství kvalitního oleje zpěníme cibuli,pak krátce do poloměkka podusíme 1-2 na proužky pokrájené paprikové lusky, přidáme houby a znovu podusíme, nakonec přidáme 1-2 rajská jablíčka. Koření: pepř, sladká i pálivá červená paprika, sůl. Jako příloha se podává chléb, těstoviny atd.

Chceme-li si na václavkách pochutnat, sbíráme jen mladé, čerstvě narostlé plodnice, které mají ještě kulatý, většinou odspodu tenkou blankou uzavřený klobouček. Jakmile se kloboučky zcela rozevřou, je nutné všímat si barvy lupenů. V okamžiku, kdy bělavé lupeny začnou hnědnout, nejsou již k požívání vhodné. Základní barva kloboučku je medově nebo masově až rezavě hnědá. Střed kloboučku mívá tmavší šupinky. Třen je bělavý s prstýnkem, a pro naprostou tuhost nepoživatelný. Některé druhy václavek mohou být též olivově zelené nebo dokonce výrazně žluté. Přesto pro všechny václavky platí, že jsou bělovýtrusné. Ještě důležitější však je, že u václavek horní část třeně, mezi prstýnkem a kloboučkem, je vždy zřetelně rýhovaná. Naopak stejně agresivně působící, většinou žlutě zbarvené, šupinovky (Pholiota sp.) mají též třené s prstýnkem, ale jejich horní část je naprosto hladká. Navíc šupinovky jsou hnědovýtrusé.

Nakonec ještě poslední připomínka: odhazování zbytků hub do kompostů je možné, často i žádoucí, ale nesmíme si tak počínat s václavkami nebo šupinovkami a dalšími stejně agresivně působícími houbami, protože je zde vždy reálné nebezpečí zavlečení těchto hub na pozemek.

zdroj: časopis zahrádkář 9/94

Mohlo by vás také zajímat: PODOBÁ SE VÁCLAVCE

Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit:

1 bod2 body3 body4 body5 bodů (33 hodnocení: 4,30 bodu z 5)
Loading...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Webové stránky vseoyahrade.eu používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close