Masožravé rostliny

Již po několik let se můžeme na nejrůznějších prodejních výstavách a i v prodejní síti setkat s velmi zajímavými rostlinami, které především svým neobyčejným vzhledem lákají pozornost milovníků rostlin všech věkových kategorií. Těmito exoty jsou masožravé rostliny. Název masožravé získaly díky své schopnosti doplnit nedostatek důležitých biogenních prvků tím, že chytají hmyz do pastí a z rozložených těl hmyzu získávají příslušné živiny. Pasti masožravých rostlin vznikly během evoluce přeměnou listů nebo kořenů (nejsou to tedy květy, jak se můžeme někde dočíst) a jsou dokonale uzpůsobeny k lapání hmyzí kořisti. Měkké části lapeného hmyzu jsou rozloženy působením enzymů a v pastích pak zůstávají pouze chitinové hmyzí kostřičky.

Masožravé rostliny druhy

Do současnosti bylo popsáno čtrnáct rodů masožravých rostlin, které se od sebe výrazně liší jak vzhledem, tak způsobem chytání kořisti. Vyskytují se v tropech i v mírném pásmu a jsou mistrně přizpůsobeny prostředí, ve kterém žijí.

Pro amatérské pěstitele – začátečníky jsou nejdostupnější čtyři rody:

Mucholapka (Dionaea)

Rosnatka (Drosera)

Špirlice (Sarracenia)

Láčkovka (Nepenthes)

Nejznámější masožravou rostlinou a zřejmě i nejvděčnějším prodejním artiklem je mucholapka podivná (Dionaea muscipula). Tato zcela unikátní rostlina se v přírodě vyskytuje pouze na malém území v USA, ale je velmi rozšířena v amatérských sbírkách pro svůj poměrně jednoduchý způsob pěstování. Je to jediná suchozemská masožravá rostlina, která chytá kořist aktivním pohybem listů. Listy jsou na obvodu opatřeny výrůstky, které při sevření obou polovin listu zabraňují úniku lapené kořisti. Tento smrtící mechanismus uvede do pohybu sama kořist tím, že při dosednutí na list podráždí citlivé chloupky na vnitřní straně listové čepele.

Pokud jde o rod rosnatka, běžně dostupná (jedna z nejkrásnějších) je rosnatka kapská (Drosera capensis). Její listy, jakož i listy ostatních rosnatek, jsou vyzbrojeny krásnou, ale také velmi účinnou zbraní, kterou představují chloupky zakončené třpytící se kapičkou lepkavé tekutiny. Kořist se zachytí v této tekutině a enzymy vylučované listy ji stráví. Raše-liništní rosnatky nabízené na výstavách a v prodejní síti obecně patří mezi nejsnáze pěstovatelné masožravé rostliny, ale v současné době jsou dostupné i druhy, které vyžadují během pěstování více péče. Patří k nim rosnatky s přezimova-cím pupenem, které vyžadují zimní klid za nižších teplot (např. rosnatka okrouhlolistá – Drosera retundifolia, která se vyskytuje i na území ČR a je zde přísně chráněna), australské trpasličí rosnatky a tropické rosnatky (nejběžněji Drosera adelaé), které vyžadují vysokou vzdušnou vlhkost a méně světla. Naopak hlíznaté rosnatky z jihozápadní Austrálie patří mezi nejobtížněji pěstované masožravé rostliny vůbec a začátečníkům je v žádném případě doporučit nelze.
Rostliny obou výše uvedených rodů jsou až na výjimky malé rostliny, což není možné říci o rodu Sarracenia. Tento rod obsahuje osm druhů robustních rostlin, jejichž přeměněné kornoutovité listy -láčky mohou dosahovat výšky přes metr (Sarracenia leucophylia). Láčky jsou na povrchu pokryty kapičkami sladké šťávy, které hmyz „dovedou“ až ke kluzkému obústí láčky a dále dovnitř, kde zvláštní úprava vnitřní stěny láčky zabraňuje úniku hmyzu. Uvnitř je pak kořist opět rozložena. Víčko nad láčkou slouží jako přistávací plocha pro hmyz i jako „deštník“ zabraňující hromadění dešťové vody v láčce.

Rod Nepenthes patří mezi nejatraktivnější, ale jelikož jeho domovina je tropický deštný prales, a tedy bezpodmínečně vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost a i krátkodobý pobyt na suchém vzduchu může tyto rostliny zahubit, budete je marně hledat u stánkových prodejců. Jsou však relativně snadno dostupné u specializovaných pěstitelů. Jejich listové čepele jsou přeměněny v důmyslné konvice s víčkem – láčky. Obústí konvice je velmi kluzké a kořist padá dolů do láčky, kde na ni čeká trávicí tekutina.

Info o pěstování masožravých rostlin rodů Drosera, Dionaea a Sarracenia.

• substrát tvoří čistá rašelina nebo směs rašeliny a agroperlitu;
• rostliny nehnojit;
• rostliny vyžadují maximum světla a během léta je lze umístit i venku, kde získají nádherné vybarvení;
• rostliny v květináči umístit do vyšší misky s vodou, která by neměla vyschnout;
• k zalévání používat vodu odstátou vo: dovodní nebo destilovanou, ne však studniční pro vysoký obsah solí;
• odumřelé listy rostlin odstříhávat. Mohou být zdrojem hniloby a plísní;
• rostliny neuzavírat do malých nádob (skleněné koule apod.), jelikož hrozí přehřátí a usmrcení. Volně pěstované rostliny jsou otužilejší a tedy i zdravější;
• při koupi rostlin dbát na to, aby rostlina měla přesné druhové označení, jelikož jen při znalosti druhu lze vytvořit pro danou rostlinu optimální podmínky;
• při ošetřování rostlin fungicidy nebo přípravky proti savému hmyzu neužívat látky obsahující měď;
• při transportu masožravé rostliny vždy zajistit optimální podmínky.

Pokud jde o pěstování láčkovek, odlišnosti spočívají v tom, že je vždy nutné použít uzavřenou vitrínu nebo skleník, kde rostliny umístíme na vyvýšenou podložku, aby nestály ve vodě. Rostliny je třeba velmi často rosit na listy a květináče mírně shora prolévat vodou.
Tuto skupinu běžněji dostupných druhů v přírodě i ve sbírkách zkušených pěstitelů doplňují další druhy. Základní informace o všech rodech najdou zájemci v české knize o masožravých rostlinách – M. Studnička: Masožravé rostliny. V České republice se pěstitelé těchto botanických kuriozit sdružují ve společnosti Darwiniana, která nabízí svým členům nejnovější poznatky ze světa masožravých rostlin, ale prostřednictvím své semenné banky i kvalitní rostlinný materiál.