O liánách mezi sukulenty již padla zmínka. Nejedná se většinou o typické liány, jak je známe z tropických pralesů. Jedná se o liánovité stonky dlouhé i mnoho metrů, které vyrůstají ze zdužnatělých kořenů, výrazně ztloustlého stonku nebo jeho části, které říkáme kaudex, nebo z podzemních hlíz. Během nepříznivého období sucha liánovité stonky zasychají a dužnaté části rostliny zpravidla ukryté pod zemí slouží jako zásobárna vody až do dalšího deště. Pak znovu vyraší dlouhé liánovité stonky s pravými listy a objeví se první květy. Přestože se tyto liány objevují v mnoha čeledích, často mají drobné a nenápadné květy, jen plody někdy bývají nápadné svojí barvou nebo velikostí.
Ve sbírkách se nejčastěji objevuje Kedrostis afrikana z čeledi Cucurbitaceae (tykvovité). Pochází z jižní Afriky, kde roste ještě několik druhů tohoto rodu (K. nana, K. paniculata). Tvoří podzemní dužnaté hlízy, které jsou bizarně rozvětvené. Proto je pěstitelé sázejí jen mělce, aby vynikly nádherné tvary. Velmi podobná je severoamerická lbervillea sonorae. Od kedrostisů se odlišuje pouze květy.
V čeledi Asclepiadaceae (klejichovité) najdeme kromě druhů rodu Ceropegia kaudiciformní druhy v rodu Fockea. Velmi atraktivním druhem je F. crispa s úzkými zvlněnými květy. Nenápadné květy silně voní, na rozdíl od nápadných květů svých příbuzných, které páchnou po zkaženém mase. Často se pěstují i F. natalensis a F edulis. Posledně jmenovaná je jedlá a mnohdy je v pustině jediným zdrojem vody a tak může zachránit lidský život.
V čeledi Dioscoreaceae (smldnincovité) je několik druhů v rodu Dioscorea. Nejčastěji se pěstuje D. elephantipes, lidově zvaná sloní noha. Což je i český překlad latinského jména. Mohutná hlíza je hluboce rozbrázděná, u některých jedinců vypadá jako by byla vysoustružená. Z ní vyrůstají dlouhé liánovité stonky s velkými srdčitými listy. Ani u tohoto druhu nejsou malé, žlutavé kvítky tou pravou ozdobou.
Výčet by mohl pokračovat vzácnými, téměř nepěstovanými druhy dalších rodů a čeledí. Všechny mají společnou více či méně mohutnou sloní nohu, ze které rostou liánovité stonky. Ty v době vegetačního klidu zasychají a raší až na začátku nové sezóny. Zde dělá mnoho pěstitelů zásadní chybu, když zasychání mylně spojují s nedostatkem vody. Tu se snaží ve velké míře doplnit a v trvale mokrém substrátu začnou hnít kořeny a posléze i dužnatá hlíza. Tím je rostlina nenávratně zničena.
Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit: