V našich semenářských obchodech se mezi jinými zajímavostmi nabízejí i velká plochá matně černá semena lufy. Předválečná generace tuto rostlinu velmi dobře zná, i když spíše výrobky z ní než vlastní pěstování. Na jižním Slovensku se tato teplomilná rostlina pěstuje i ve volné půdě. V českých zemích se jí velmi dobře daří ve sklenících, i nevytápěných. Musí se však v teplém prostředí předpěstovat sadba, nejlépe z březnového výsevu, a ta se do skleníku vysazuje začátkem května.
Pěstování lufy
Rostlina lufy neboli tivuku (Luffa cylindrica nebo L acu-tangula) na první pohled nezapře svou příslušnost k čeledi tykvovitých. Popínavým vzrůstem připomíná okurku, listy má však menší a celá rostlina je jemnější, takže téměř nestíní. Vyžaduje nutně pěstování na opoře, např. na šňůře upevněné na konstrukci při boční stěně skleníku. Výhony dorůstají až 3 m a dají se vést svisle i vodorovně. Nepotřebují žádný řez. Lufa je jednodomá, na rostlině se tedy vytvářejí samčí a samičí květy. Podle zduřelého protáhlého základu semeníku se už na poupatech pozná, ze kterých květů se později vytvoří plody. Květy potřebují opylení. V dobře větraném skleníku se o přenos pylu postarají včely, za horšího počasí a také na začátku kvetení je však vhodné ruční opylení. Na rostlinách se totiž dříve vyvíjejí samičí květy a může se stát, že k jejich opylení není dostatek pylu. Opyluje se tak, že utrženým samčím květem se potřou blizny rozkvetlých samičích květů; dosáhneme tak raného nasazení plodů.
Lufa žínka
Lufa je zelenina i technická plodina. Jako zelenina se mladé plody lufy ovšem snadno nahradí různými typy plodnějších a méně náročných tykví: Nejpozoruhodnější a svými vlastnostmi zcela ojedinělé jsou však zralé plody lufy. Kyjovité, podélně rýhované, v mládí světle zelené plody s drsným povrchem dorůstají délky 30-60 cm. Postupem zrání slupka hnědne, kožovatí a vysychá. Vyzrálý plod je lehounký a chrastí v něm semena. Na špičce má malou pokličku, která ve zralosti odpadne a semena se vysypávají.
Uvnitř plodu je hustá spleť světlých silně elastických vláken, která tvoří souvislou kostru. Použití této kostry bývalo široké, dnes se ovšem vložky do bot a různé vycpávky vyrábějí z umělých materiálů. O žínky na mytí z lufy byl však zájem před válkou, v nedávné minulosti si je někteří přiváželi např. z Bulharska a dnes se vracejí do našich drogistických obchodů jako ceněný, ne právě levný přírodní materiál. Podaří-li se dopěstovat několik plodů až do plné zralosti, nechají se po sklizni ještě důkladně doschnout. Pak se oláme slupka, vysypou se semena a drť. Získaná kostra se pak namočí do vlahé vody a opakovaně se promačká a propláchne, až je úplně čistá, bílá. Pak se usuší. Žínka z plně vyvinutých vyzrálých plodů vydrží i několik let. Pokud kostra není bílá a má tendenci se rozpadat, znamená to, že plod nebyl dorostlý a vyzrálý – v důsledku pozdního výsevu, krátké vegetační doby nebo příliš chladných podmínek.
NEJSTARŠÍ OVOCE A BOBULE
Primitivní lidé z prehistorické doby znali a využívali jen málo ovocných druhů. Ve střední Evropě dokazují nálezy z tzv. kolových staveb, budovaných na březích jezer a řek před 4-5 tisíci lety, že se tehdejší lidé živili plody jabloně (Malus silvestris), u níž už tenkrát existovala drobnoplodá planá forma a forma s většími, kulturnějšími plody. Méně často se nacházejí zbytky plodů a semen hrušně. (Pyrus communis), třešně (Prunus avium) a višně ma-halebky (Prunus mahaleb). Dále to byly oříšky lísky (Corylus avellana var. silvestris a var. oblonga) a plody lesního jahodníku (Fragaria vesca) a maliníku (Rubus idaeus). Ovocné druhy jako meruňka, broskvoň, slivoň, kdouloň a mišpule, které byly už v tehdejší době rozšířeny v Asii a v Malé Asii, nejsou v evropských kolových stavbách doloženy ani nálezy plodů, ani semen. Odborníci se proto domnívají, že pravěcí obyvatelé kolových staveb jedli výhradně plané plody a neznali ještě ani primitivní ovocnářství.
