Ruský vědec N. I. Vavilov, světoznámý zakladatel studia genových zdrojů kulturních rostlin, říkal, že tykve jsou „psi rostlinné říše“. Charakterizoval tak nejen obrovskou variabilitu rodu tykev (Cucurbita), ale i snadnou vzájemnou křížitelnost jejích druhů. Není divu, že bohatství forem, které tento rod představuje, vedlo i ke značným zmatkům v názvosloví. Silně k nim přispělo i to, že některé cizokrajné tykvovité rostliny se lidově označují také jako tykev, i když s ní nemají nic společného; za všechny lze uvést lagenárii, zvanou „indická tykev“. U nás se často setkáváme pro tykev s názvy „turek“ a „dýně“. Měli bychom se jim však raději vyhýbat, protože různí autoři je užívají pro nestejné druhy tykví, a to vede k omylům. Navíc „turek“ navozuje nesprávnou souvislost s tykví turbanovou, „dýně“ zase s východoslo-vanským označením cukrových melounů.
Z mnoha druhů tykve, která pochází z amerického kontinentu, jsou hospodářsky nejdůležitější čtyři; setkáváme se s nimi u nás, popřípadě jinde v Evropě:
Tykev velkoplodá
Tykev velkoplodá (Cucurbita maxima) je v našich zemích odedávna nejpěstovanější. Dříve se jí říkalo také centnýřová. Rostlina je šlahounovitá, plody má kulaté, bochníkovi-té nebo turbanovité, v barevné škále od bílé přes béžovou, oranžovou, šedou k tmavozelené. Plody se využívají zásadně v plné zralosti, kdy obsahují nejvíce barevných, aromatických i cukerných složek. Patří sem naše odrůdy ‚Veltruská obrovská‘ a pro kompotování a výrobu dření vysoce kvalitní ‚Goliáš‘. Zajímavá je tykev turbanová, var. turbanifor-mis, s neobvyklým tvarem i zbarvením plodů, která se používá pro okrasu i pro kuchyňskou spotřebu. V zahraničí existuje spousta odrůd včetně vysoce skladovatelných.
Typickými rozlišovacími znaky tykve velko-plodé jsou zakulacené cípy květní koruny a převážně iedvinité listy, hlavně však na průřezu kulatá stopka plodu, která k plodu přiléhá nafouklou rozšířeninou. Tento ukazatel má souvislost s celkově větší dužnatostí i jemností plodů a jejich vhodností ke kompotování a výrobě dření.
Tykev obecná
Tykev obecná (Cucurbita pepo), odedávna rozšířená nejen v Americe, kde patří mezi histo-
ricky nejstarší plodiny, ale i na Balkáně, v jižní Evropě i na Slovensku. V českých zemích došla obliby teprve v posledních desetiletích.
Její různotvárnost je ještě větší než u předešlého druhu. Člení se proto na několik variet. Vzrůst má většinou keříčkový, některé formy jsou však šlahounovité. Plody jsou válcovité, kulovité, diskovité i hruškovité, menší než u tykve velkoplodé. Barvu mají bílou, žlutou, oranžovou, zelenou, často jsou pruhované.
Tykví fotogalerie
[Best_Wordpress_Gallery id=“14″ gal_title=“Tykvi“]
Nejvýznamnější skupinou odrůd tykve obecné jsou zeleninové tykve neboli tykvičky. Nazývají se tak proto, že se většinou sklízejí v nedorostlém stavu podobně jako okurky a využívají se výhradně jako zelenina – od nejmladšího stavu těsně po odkvětu až do dorostlého, avšak nedozrálého stadia vývoje. Jejich pěstitelskou výhodou je keříčko-vý vzrůst. Do variet se člení podle tvaru plodů:
Patizony, var. clypeata, s diskovitými bílými nebo žlutými plody, na okraji zvlněnými.
Cukety, var. cylindrica, s válcovitými zelenými nebo žlutými plody a listy stříbřitě skvrnitými.
Cocozelle, var. fonga, velmi podobná cuketám, s plody dlouze válcovitými, pruhovanými.
Kabačky, var. fastigiata, reprezentované
slovenskou odrůdou ‚Kveta‘ s krémovými plody válcovitými až oválnými. Patří sem i tzv. tykev špagetová, která se však sklízí až v plné zralosti plodů; ty se po uvaření rozpadají na vlákna podobná špagetám.
Marrov (v Anglii), pumpkin (v USA), var. pepo, zahrnující některé odrůdy s tenčí slupkou plodů. Využívají se v plné zralosti k pečení nebo k výrobě džemů. U nás se nepěstují.
Pro úplnost je třeba uvést ještě v USA velmi rozšířené a oblíbené, u nás však prakticky neznámé tykvičky – Acrn, var. turbinata, s žebernatými, do špičky zúženými plody,Crookneck, var. torticollis s hruškovitými zakřivenými žlutými plody s bradavčitým povrchem a Straightneck, var. recticollis s hruškovitými žlutými plody se zvrásněnou slupkou.
Tykev olejná, var. oleifera, s kulatými plody velikosti melounu, výrazně zeleno-oranžově pruhovanými. Je neocenitelná svými semeny, jejichž jádra mají jen mázd-řitý obal, takže se nemusí vylouskávat z tuhého osemení. Vzrůst má většinou šlahou-novitý.
Okrasné tykvičky jsou směsí několika dalších variet. Vytvářejí malé nejedlé plody roztodivných tvarů a barev s dřevitě tuhou trvanlivou slupkou. Vytvářejí šlahouny.
Pro všechny zmíněné variety tykve obecné jsou typické ostnité chlupy na celé rostlině, špičaté cípy květní koruny a laločnaté listy. Nejvýznamnější jsou však znaky na plodech: Stopka je tuhá, silně brázditá. Velmi tuhá ve zralosti je i slupka plodu, která velmi ztěžuje využití dužniny; ta je ostatně (s výjimkou var. pepo) barevně i chuťově málo kvalitní.
Tykev muškátová
Tykev muškátová (C. moschata) neboli pižmová. Je považována za delikatesu. Má šlahounovitý vzrůst, vytváří kulaté nebo mírně zploštělé plody velikosti menšího melounu. Využívá se v plné zralosti. Ve srovnání s ostatními tykvemi je mnohem teplomilnější, takže v našich podmínkách těžko vyzrává. Oblíbená je hlavně na Balkáně.
Tykev fíkollstá
Tykev fíkollstá (Č. ficifo-lia), šlahounovitá tykev pěstovaná i na Slovensku pro mladé plody s tmavě a světle zeleným mramorováním. U nás se prakticky využívá jen jako nejvhodnější podnož k roubování skleníkových okurek. Její kořenový systém je totiž podstatně odolnější k půdním patogenům než kořeny okurek. Charakteristická je svými černými semeny.
Přehled o botanickém zařazení se může zdát zajímavý jen pro čtenáře s hlubším zájmem o podstatu pěstovaných rostlin. V případě tykví má však i své praktické opodstatnění. O tom, které tykve mohou nepříjemně překvapit tím, že se při získávání semene vzájemně zkříží, si řekneme příště.
