U zeleniny jsou užitkovými částmi většinou vegetativní části – listy, kořeny, cibule nebo stonky. Plody, tedy orgány generativně vzniklé, se využívají především u dvou skupin zelenin, navíc druhově nepříliš bohatě zastoupených. Jsou to zeleniny luskové a plodové.
Chceme-li u nich získat spolehlivé výnosy, je třeba věnovat pozornost opylení.
Plody se na rostlinách vyvíjejí po opylení, tedy po přenosu pylu na bliznu květu, a následném oplození. Tento proces má však u jednotlivých druhů své zvláštnosti. Na rozdíl od ovocných stromů kvetou rostliny zeleninových druhů postupně delší dobu, někdy dokonce po celou vegetaci, takže případné nedostatky opylení se dají snáze napravit. Výhodou také je, že u zelenin nehrají roli vzájemné nepříznivé opylovací vztahy mezi odrůdami, zvané inkompatibilita, které jsou typickým problémem některých ovocných druhů. U zelenin jsou rozdíly v požadavcích na oplození vázány především na příslušnost k botanické čeledi.
Opylování luskové zeleniny
Hrách, fazol, zahradní bob – patří do jediné čeledi bobovitých (Fabaceae), která je převážně samo-sprašná, to znamená, že je fertilní po opylení vlastním pylem bez vnějších zásahů. Z druhů u nás pěstovaných luskovin je výjimkou pouze fazol mnohokvětý neboli šarlatový (Phaseolus multiflorus), který je cizosprašný, zatímco keříčkové i tyčkové odrůdy nejrozšířenějšího fazolu obecného (P. vulgaris) jsou samosprašné. Problémy se zakládáním lusků u luskovin však přesto existují. Nespočívají však v nedostatečném přenosu pylu, nýbrž ve ztrátě životnosti pylu při vysokých letních teplotách. Luskovinám svědčí nejlépe počasí začátku a konce léta.
Zejména u keříčkových fazolů je známo, že za letních veder shazují květy a nezakládají lusky. Po nástupu nižších teplot obnoví plození.
Opylování plodové zeleniny
patří do dvou různých čeledí:
- lilkovitých (Solanaceae)
- tykvovitých (Cucurbitaceae), které se opylovacími a oplozovacími vlastnostmi liší.
Opylování lilkovitých
Lilkovité druhy (rajče, paprika a lilek) jsou samosprašné, ale s opylením květů přesto mohou vzniknout obtíže. Přenos pylu na bliznu je u nich totiž pro tvorbu plodů nutný, protože partenokarpie, tj. schopnost vytvářet plody bez oplození, se u nich vyskytuje jen výjimečně. Ve venkovních podmínkách nevznikají s přirozeným přenosem pylu těchto druhů žádné obtíže. Při pěstování ve sklenících a fóliovnících, kde se tyto teplomilné druhy často pěstují, bývá však samovolný přenos pylu z tyčinek na blizny květů ztížen.
K nepříjemnému snížení výnosů dochází především u rajčat, u nichž opadávají květy, vytvářejí se plůdky velikosti hrachu nebo jen hranaté malé plody asi 3 cm v průměru. Příčinou je chybějící pohyb rostlin v důsledku nedostatečného větrání; prostředí bez pohybu vzduchu neumožňuje totiž potřebné vysypání pylu na blizny. Kromě vydatného větrání je osvědčenou pomocí každodenní potřásání zavěšenými rostlinami nebo poklepávání celých květenství tyčkou. Účinné je i doopylení hmyzem. Při špatném větrání a zvýšení teploty nad 35 °C navíc přestává pyl klíčit. Na selhávajícím zakládání plodů se u rajčat výrazně podílí i volba odrůdy: do skleníků a fóliovníků patří jen F1 hybridy, které jsou k horším opylovacím podmínkám odolnější (Domino, Tóro, Tipo). Postřikování květenství prodávanými regulátory růstu, jejichž účelem je podpořit tvorbu partenokarpických plodů, má význam jen při rychlení rajčat v zimě a na jaře, kdy je příčinou špatného opylení neklíčivý pyl. Uplatňuje se hlavně při komerčním pěstování.
U lilků a papriky nebývají s opylením problémy, při pěstování ve sklenících a fóliovnících se však přístup hmyzích opylovačů projevuje příznivě na počtu i kvalitě plodů.
Opylování tykvovitých
Tykvovité zeleniny jsou na řádné opylení nejnáročnější; jednak proto, že většinou nemají schopnost partenokarpie, jednak proto, že jsou cizosprašné, potřebují tedy přenos pylu z jiného květu. Kromě toho vytvářejí oddělené samčí a samicí květy, jsou tedy tzv. jednodomé. Určitý podíl oboupohlavných květů vytvářejí jen cukrové melouny a výjimečně i okurky. Ve venkovních podmínkách bývají s opylováním těchto zelenin problémy jen v podmínkách mimořádného nedostatku opylovačů, například v silně znečištěném prostředí. Situaci zhoršuje i to, že tykvovité nepatří k rostlinám pro včely nejatraktivnějším. V prostředí krytém sklem, fólií, ale i netkanou textilií se u nich podcenění opylení rozhodně vymstí.
U okurek je třeba respektovat výrazné odrůdové rozdíly v požadavcích na opylení. Odrůdy venkovních salátnic a nakládaček opylení potřebují. Proto i moderní výnosné F1 hybridní odrůdy, charakteristické vysokým podílem samicích květů, musí mít v porostu určitý minimální podíl rostlin vytvářejících samčí květy jako zdroj pylu pro opylení. Počítá se, že v porostu čistě samicích rostlin zajistí potřebné opylení přítomnost 20 % běžných rostlin se samčími květy (např. fóliovníková Linda). Pokud se takovéto odrůdy dočasně kryjí fóliovými tunely nebo netkanou textilií, je bezpodmínečně nutné odkrytí, jakmile začnou kvést. U pařeništních a fóliovníkových salátnic je třeba zajistit přístup opylujícího hmyzu, protože buď nemají schopnost partenokarpické tvorby plodů (Stela) nebo jen částečnou. V poslední době se ovšem objevují i pařeništní a fóliovníkové hybridy partenokarpické (např. Paladinka, Minisprint). Vysloveně partenokarpické jsou skleníkové odrůdy okurek, k nimž už mnoho let patří všechny skleníkové salátnice, zvané hadovky, a také některé moderní krátkoplodé F1 hybridy. Tvorba samčích květů a opylení je u nich dokonce nežádoucí, protože tvorbou semen by ztrácely štíhlý pravidelný tvar a jemnou bezsemennou dužninu. V posledních letech je na trhu i několik nových F1 hybridů nakládaček, prošlechtěných na spolehlivou partenokarpii (Partena, Alert, Claudia, Ester). Kvetou výhradně samičími květy, plodí dobře na venkovním záhoně, ve skleníku i ve fóliovníků a plody vzniklé bez opylení zůstávají štíhlé.
Skleníkovým rajčatům pomáhá potřásání květenstvími
U tykví mohou vzniknout problémy u cuket a patisonů, pěstovaných ve sklenících, fóliovnících nebo při dočasném krytí fólií či textilií. Platí pro ně totéž, co pro venkovní okurky. Tykvím, ať už zeleninovým nebo velkoplodým šlahounovitým, pěstovaným na venkovních záhonech nebo v otevřených pařeništích, stačí běžná přítomnost přirozených hmyzích opylovačů. Zakládání plodů mohou však bránit jiné příčiny: jednak nízké teploty na začátku vývoje, jednak neschopnost rostlin vyživit koncem vegetace poslední z většího počtu založených plodů. Nadbytečných posledních plodů je třeba včas rostlinu zbavit. Vývoji plodů také nepřispívá zastíněné prostředí.
Melouny cukrové potřebují nutně opylení. V chladných oblastech, kde se pěstují pod sklem nebo fólií, je nutné ruční opylo-vání potíráním blizen samičích květů prašníky utržených květů samčích.
Hlavním opylovačem zelenin je včela medonosná a divoké včely, ale také pestřenky, čmeláci a další hmyz. Komerční podniky v zahraničí získaly ve sklenících dobré zkušenosti s doopylováním pomocí čmeláků. Do porostů umisťují kolonie uměle chovaných čmeláků, které sice nejsou levné, ale vyplatí se. Za nepostradatelné považují čmeláky při pěstování skleníkových rajčat, za účelné i u skleníkových paprik a lilků. Výhodou čmeláků je, že opylují při nižších teplotách a zároveň intenzivněji otřásají květy než včely. Jejich kolonie nejsou však trvalé jako u včel, vydrží v činnosti asi dva měsíce. Pro běžného pěstitele plodových zelenin je v každém případě přínosem včelí úl na vlastní zahradě nebo u sousedů. Mezi zeleniny výrazně závislé na opylení patří ještě málo pěstovaná kukuřice cukrová. Jako všechny trávy, do jejichž čeledi (Poaceae) patří, vyžaduje opylení, které uskutečňuje vítr. Aby se ze samčí laty dostal dostatek pylu na samičí palice, je účelné vysévat rostliny do vzájemné blízkosti v bloku, nikoliv v jednotlivé řadě. Nejkvalitnější supersladká kukuřice se navíc nemá pěstovat v blízkosti kukuřice krmné; pokud se opylí pylem krmné odrůdy, ztratí její zrna jemnou sladkou chuť.
