Takřka před sto lety napsal učitel Xaver Bedřich Pelikán útlou knížku Malý sběratel motýlů, v níž dělí motýly do čtyř hlavních skupin. Kromě denních motýlů a tzv, drobnušek tak vyčlenil ještě „šerátka“ (např. lišaje) a „nočňátka“ (např. můry, pídalky). Od těch dob samozřejmě vědecká systematika prodělala velké změny, nicméně mezi lidem obecným stále zjednodušené dělení na motýly denní a noční přetrvává. Zatímco druhy označované za denní – otakárka, babočku, modráska – většina lidí považuje za zajímavé zpestření naší přírody, druhy noční buď skoro nevnímá, nebo je označuje paušální nálepkou „můry“ s jakýmsi přídomkem ošklivosti. Jako vždy v podobných případech, i u tzv. nočních motýlů však při podrobnějším zkoumání zjistíme, že za bližší pozornost stojí. I kdyby jen proto, že oproti denním motýlům jich je mnohonásobně více.
Sameček martináčka bukového s hřebenovitými tykadly
Připomeňme, že samotné můry (tedy čeleď můrovití) na území České republiky sice zahrnují několik set druhů, ale přesto tvoří jen část celého spektra nočních motýlů. Jen o něco
méně je druhů pídálek, dále známe přástevníky, lišaje, bourovce, martináče a řadu dalších čeledí.
Šípověnku sedící na skalce odhalí jen zkušenější oko
Kupříkladu martináček bukový je skutečnou ozdobou přírody. Nejde o druh vzácný, ale moc známý není. Samičky totiž sedí v skrytu a sameček prudkým klikatým letem kolem nás leckdy prosvištítak rychle, že zaznamenáváme jen žlutohnědou skvrnu. Není ani divu, že má tak naspěch – jeho široce hřebenitá tykadla slouží jako radar, jenž je citlivý právě na opačné pohlaví a cílem jeho zdánlivě bláznivého poletování je právě vyhledat si družku.
Dlouhozobka svízelová si někdy odpočine na květu
Zástupci čeledi můrovitých mají nejrůznější zbarvení i velikost. Najdeme mezi nimi druhy pestrobarevné i černé, hnědé nebo šedé s rozpětím křídel něco přes centimetr i třeba desetinásobným. Žijí takřka všude, od nížin po vrcholky hor, na vlhkých místech i suchých vyhřátých plochách. Sotva by se tak našla zahrádka, na níž by se některý reprezentant této čeledi nezabydlel. Pokud by nás zajímalo více, které druhy nám na záhonech nebo v sadu sídlí, pak si buď můžeme dochovat dospělý hmyz z nalezených housenek, nebo , využít vlastnosti velké části nočních motýlů a přilákat je večer či v noci ke světlu. Nejpříhodnější je teplý, bezvětrný letní večer, silnou lampu namíříme na bílé , plátno nebo na zeď, postačí ale třeba i jen rozsvítit světlo nad vchodem do domku či chatky. Leckdy užasneme, kolik hmyzu, samozřejmě včetně motýlů, na zahrádce máme – i když pochopitelně ke světlu zamíří i okřídlení šestinožci z širšího okolí.
Tmavoskvrnáč patří k hojným píďalkám
Podobně bohatá a rozmanitá jako fauna můrovitých je i čeleď píďaIkovitých. Platí o ní takřka totéž, co jsme uvedli o můrách, včetně častého výskytu různých druhů na zahrádce. Mimochodem – velmi zhruba a zjednodušeně lze uvést jako hlavní rozlišení mezi můrami a pídálkami fakt, že můry mají většinou mnohem tlustší tělíčko. Housenky píďalek se pak pohybují charakteristickým skrčením a následným natažením těla (odtud české jméno – „měří pídě“).
Typický zástupce mnoha desítek našich druhů čeledi můrovitých – převažuje hnědé i šedé zbarvení křídel
Poměrně známou čeledí jsou lišajovití. Jde o výborné letce, někteří z nich také patří mezi migranty a přilétají k nám až ze Středomoří. Výjimečné letové schopnosti má také skupina lišajů zvaná dlouhozobky. Ty můžeme právem přirovnat ke kolibříkům. Díky neuvěřitelně rychlému kmitání křídel se dovedou zastavit ve vzduchu a sát přitom velice dlouhým sosákem nektar z květů.
To není čmelák, ale dlouhozohka chrastavcová
Právě dlouhozobky, ale třeba i martináček nebo píďalka tmavoskvrnáč poslouží jako důkaz toho, že dělit motýly na denní a noční podle doby jejich aktivity je velmi ošidné. Zmíněné druhy totiž můžeme pozorovat hlavně za dne, dlouhozobky si pak přímo libují na slunci.
