LEWISIE STÁLE ATRAKTIVNÍ
Velmi oblíbenou a stále žádanou skalničkou zůstává lewisie (Lewisia Pursh – Portulacaceae, šruchovité). Existuje 16 botanicky čistých druhů, které se dělí do tří skupin.
Lewisie jsou poněkud náročnější na pěstování, ale při splnění jejich základních životních požadavků dobře rostou a každý rok i bohatě kvetou. Stanoviště, na kterém je pěstujeme, má být dopoledne slunné, odpoledne naopak stinné. Nejlépe se jim daří jsou-li vysazeny ve svislých spárách mezi kameny skalky, aby voda při jejich zalévání nebo deštích mohla snadněji odtékat a rostliny nezahnívaly. Pokud je hodláme pěstovat na rovinatých políčkách mezi kameny, připravíme jim předem dobře drenážovaný podklad, který tvoří nejméně 30 cm vysoká vrstva hrubšího nevápenného štěrku. Tuto drenážovou vrstvu zasypeme pak trochou drobnějšího štěrku a doplníme výživnou neutrální až slabě kyselou půdou (vše beze stopy vápna!), skládající se ze tří dílů drnovky, jednoho dílu staršího kompostu, jednoho dílu ostrého říčního písku a jednoho dílu drobné kamenné drtě. Do této dobře promíchané směsi pak mělce vysázíme lewisie a celé okolí a hlavně kolem kmínku posypeme centimetr vysokou vrstvou drobného štěrku. Zabráníme tak uhnívání kmínku a nakonec i úhynu celé rostliny, protože nadměrné nebo stálé vlhko jim velmi škodí! Zaléváme opatrně a to brzy ráno nebo večer měkkou (dešťovou) vodou. Za slunečna nikdy nezaléváme, neboť mokré rostliny by slunce popálilo. Během vegetace, zvláště před květem, přidáváme do zálivky některé tekuté hnojivo (např. OBM). Při dlouhotrvajícím deštivém počasí, zvláště pak v mokré zimě, zakrýváme lewisie tabulkou skla, nebo fólií, neboť mokro škodí zejména těm druhům, které po odkvětu „zatahují“ a vyžadují v té době úplné sucho. Některé druhy vytvářejí boční růžice a v důsledku toho málo kvetou a mají také sklon k uhnívání kořenů. Proto je třeba tyto růžice včas odstranit, obyčejně se to dělá na jaře ještě před nasazováním poupat. Aby poraněná místa na kmínku nezahnívala, zasypáváme je prachem z dřevěného uhlí.
Lewisie rozmnožujeme hlavně semenem, které vyséváme hned po jeho uzrání, popř. v lednu-únoru a to do misek (klíčí po přemrznutí) a zaléváme spodem.
Po vyklíčení přesázíme mladé rostlinky do malých květináčků a přibližně po šesti měsících na trvalé místo ve skalce. Většina druhů se ve skalce mezi sebou lehko kříží a proto získání původních druhů je dost obtížné. Chceme-li zachovat vzhled i vlastnosti původního druhu, rozmnožujeme některé křížence, kteří nevytvářejí semena, bočními růžicemi nebo listovými řízky.
Lewisia cotyledon
Z druhů, kterým se můžeme v době květu na skalkách obdivovat, patří zejména Lewisia cotyledon (Wats.) Robinson, stále zelený druh s protáhle kopisťovými listy, který má několik krásných kultivarů, kvetoucích v živých pastelových barvách – žluté, růžové, karmínově červené, oranžové i bílé – též s proužkovanými květy
Lewisia cotyledon
