Tato zajímavá bedla s naprosto hladkým kloboučkem již z dálky svojí celkovou bělostí svítí ze zatravněných ploch našich zahrádek a parků. Často roste i na sídlištích mezi paneláky. Proto mnohým lidem silně připomíná žampion. Rozlišit oba druhy není problém. U bedly lupeny pod kloboučkem zůstávají dlouho světlé, až na konci vývoje plodnice lehce zrůžoví. Oproti tomu u žampionu zprvu lehce namodralé nebo slabě růžové lupeny brzo tmavnou přes masově červenou až jsou nakonec skoro černé. Také prstýnek, který najdeme v horní části štíhlého a hladkého třeně je u bedly kožovitý, ke třeni nepřirostlý tenký kroužek. Zatím co u žampionu je prstýnek tvořený tenkou kožovitou, ke třeni částečně přirostlou blankou. Naštěstí při vzájemné záměně se mnoho nestane. Bedla zařdělá je normálně poživatelná houba, u které však bereme jen klobouček; třeně pro tuhost jsou těžko stravitelné. Použití v kuchyni je rozmanité. Nejvhodnější je do polévek a houbových omáček, nejméně vhodná do smaženice. Sběr této bedly je celkem bezpečný, jen je nutné si dát pozor na přestárlé a hlavně druhotně změněné plodnice. Jakmile se zprvu kulatý klobouček zcela rozprostře a dosáhne i přes deset centimetrů v průměru, bývá napadený řasami (zelenkavě šedé puntíčky až proužky).
Bedla zardělá – Lepiota leucothites
Mnohem závažnější je přítomnost Serraceia marscesces (Bizio), jejíž metabolity se k člověku nechovají nijak přátelsky. Naštěstí přítomnost tohoto chromogenního mikroorganizmu je možné lehce zjistit. Serraceia se brzo prozradí tím, že na kloboučku napadené houby začne tvořit červené skvrnky až proužky. Proto při sběru stačí jen trocha pozornosti a je po starostech. Ovšem to, že při houbařině nebereme staré, přerostlé, rozmáčené, všelijak druhotně změněné plodnice, je již všeobecně známé pravidlo. Nakonec poslední připomenutí – bedla zardělá je hlavně po ekologické stránce vždy vítaným hostem každého pozemku.
zdroj: časopis zahrádkář 6/94
