Organickou hmotu, která udržuje správnou strukturu půdy a poutá i živiny pro rostliny zajistíme nejlépe pravidelným zapravováním kompostu. Často ale potřebné množství kompostu nemáme a v takovém případě je vhodné použít zelené hnojení, kdy do půdy zarýváme zelenou hmotu rostlin, které vysejeme. Zelené hnojení nepatří sice k postupům intenzivního pěstování, je však důležitou součástí pěstování, protože pomáhá bez chemikálií udržet dobrý stav půdy. Výhody jeho ekologického působení se ocení zejména na plochách připravovaných pro nové výsadby. Zem tu ještě není kryta porostem a snadno je odnášena větrnou i půdní erozí a vzešlé rostliny pro zelené hnojení půdu před erozí chrání. Výrazně se to projeví zejména u přezimujících porostů na zelené hnojení – ozimého žita, vikve a řepky. Porost navíc váže dusík v půdě a zabraňuje jeho vymývání do spodiny.
Cenná pro hnojení je nadzemní i kořenová část rostlin. Zelená hmota oživuje činnost mikroorganismů a při rozkladu uvolňuje živiny, kořenová hmota zase prokypřuje půdu, přivádí do ní vzduch a vytváří vhodný prostor pro půdní mikroorganismy. Je to nejjednodušší zpracování půdy, jaké může být. Kořeny některých rostlin mohou pronikat do hloubky až dva metry i více.
Řepka na zelené hnojení. Posekané listy se ukládají na dno brázdy a zarývají se.
Zeleným hnojením vytváříme v půdě rezervu organické hmoty v množství 3 až 5 kg/m2. Důležitá je hloubka zapracování zelené hmoty. Zarýváme ji na dno brázdy jenom lehce, a ne příliš hluboko. V hloubce 40 cm není totiž už dost vzduchu a nemůže dojít k žádoucímu rozkladu, takže nastává hnití.
Velmi záleží i na výběru plodiny pro zelené hnojení. Zdaleka nejlepší je některá z bobovitých rostlin – vikev, hrách, vičenec nebo bílý jetel. Rostliny této čeledi jsou totiž jako jediné schopny poutat vzdušný dusík pomocí nitrifikačních bakterií usídlených v hlízkách na jejich kořenech. Vhodnou plodinou pro zelené hnojení je také svazenka, pohanka nebo i špenát. Dají se použít i obiloviny – oves, ječmen, ozimé žito. Rychle rostoucí plodiny z čeledi brukvovitých – hořčice, řepka, ředkev olejna -jsou také vhodné, ale mohou přenášet nádorovitost kořenů košťálovin, kterou způsobuje hlenka kapustová.
K zelenému hnojení používáme nejčastěji zmíněné jednoleté plodiny. Může to však být i zelená hmota plevelů – ovšem před vytvořením semen – nebo posklizňové zbytky. K dlouhodobější rekultivaci se hodí zejména víceleté motýlokvěté druhy – jetel, vlčí bob (lupina) vojtěška.
Rostlinná hmota obsahuje nejvíc živin v době před začátkem kvetení. Zásadou má proto být, že se plodina na zelené hnojení poseká před začátkem kvetení, nechá se několik dní ležet, aby zaschla, a pak se teprve zapracuje do půdy. Teprve za 14 dní se plocha upraví k výsadbě nebo setí plánované kultury. V této době je již ukončena první fáze intenzivního rozkladu zelené hmoty v půdě.
Má-li zelené hnojení nahradit jiné způsoby dodávání organické hmoty znamená to, že v osevním postupu musíme vyčlenit kus plochy (asi 1/5) pro výsev příslušné plodiny. Při intenzivním pěstování nebývá často chuť takovou část užitkové plochy „obětovat“. Záleží proto velmi na tom, abychom humu-sotvomou úlohu zeleného hnojení plně využili tím, že dodržíme všechny zmíněné zásady.
