Střídání rostlin je vlastně dvojího druhu. Když probíhá v určité časové řadě, mluvíme o střídání plodin, pokud se rostliny střídají prostorově, nazýváme to smíšená kultura. Oba způsoby mají své přednosti, ale smíšenou kulturou vytváříme na zahradě harmonické společenství rostlin, které odpovídá přirozeným společenstvím rostlin ve volné přírodě.
Klasické střídání plodin je založeno na zjištění, že rostliny různých druhů potřebují rozdílná množství živin. Z tohoto hlediska se dělí na náročné, které jsou dychtivými konzumenty živin, středně náročné, čerpající méně živin a nejméně náročné, zvané také doběmé, které dokáží vyčerpat z půdy zbylé živiny.
Z tohoto pohledu se také praktikuje hnojení záhonů, kdy se v tříletém cyklu střídají plodiny a každý ze záhonů se tedy dobře vyhnojí organickými hnojivy jednou za tři roky. V prvním roce se na něm pěstují rostliny nejnáročnější, jako okurky, zuc-chini, brambory, melouny, tykve apod., v druhém roce rostliny středně náročné, např. salátové zeleniny, mangold, špenát, hrách, fazol, štěrbák, v třetím roce ty nejméně náročné doběr-né rostliny, jako jsou všechny druhy zelí a kapusty, brokolice, ředkvičky a kedlubny. A ve většině případů se pěstují monokulturně.
Ve smíšené kultuře žije vedle sebe během jednoho vegetačního období několik rostlinných druhů. Základem této metody pěstování je myšlenka, že rostliny lépe rostou a zdárněji se vyvíjejí ve společnosti správného souseda. Směr rostlin různého typu vzrůstu se dobře doplňuje jak nad zemí, tak i pod povrchem půdy. Vybírejte je tedy tak, aby se vzájemně neutiskovaly a měly dostatek místa, světla a vzduchu nad zemí a přitom si nekonkurovaly ani pod povrchem půdy. Střídejte tedy rostliny štíhlého vzrůstu s rostlinami, které svými listy zastiňují povrch a rostliny s kůlovým kořenem s rostlinami s mělce rozloženým kořáním.
Další předností smíšených kultur je i příznivé časové rozložení sklizně zeleniny k přímému konzumu. Například salát, špenát, ředkvičky, řeřicha, kopr a jiné bylinky a koření se vysévají postupně jako meziplodina do hlavní plodiny a také se postupně sklízejí. Když se hlavní plodina rozroste, jsou již meziplodiny sklizené a tak mají robustnější rostliny dostatek prostoru. Na smíšených záhonech tedy stále průběžně sklízíme a tím se řádky prosvětlují, ale nenechávají se prázdné. Na místa, která se sklizní uvolňují, se dovysadí nebo vyseje jiná, nebo se aspoň prázdná místa zakryjí nastýlkou. Úplně uprázdněný záhon se nakonec oseje vhodnou rostlinou na zelené hnojení. Jde tedy o určitou
napodobeninu poměrů ve volné přírodě.
Příprava půdy a hnojení se musí přizpůsobit tomu, že se na jednom záhoně setkávají rostliny s různými nároky na živiny. Podzimní vydatné hnojení hnojem a jinými organickými hnojivy se používá jen pro smíšenou kulturu složenou z rostlin náročných a středně náročných. Na ostatní záhony se přidává kompost a hnojiva na bázi živočišných mouček, z nichž se živiny uvolňují postupně. Ty nejnáročnější rostliny je třeba přihnojovat individuálně hnojivou zálivkou, například zákvasem z kopřiv apod. Je ovšem třeba zajistit také pravidelný přísun humusotvorného materiálu stálým nastýláním mezi řádky. Také rostlinné zbytky některých plodin, například špenátu a řeřichy, mohou posloužit po sklizni jako mulčovací materiál.
Předpokladem úspěšného pěstování je dobrá vzájemná snášenlivost rostlin. Většina rostlinných druhů se snáší dobře, ale některé rostliny se v pravém slova smyslu nemohou ani „cítiť. Významnou roli tady hrají látky, které rostliny vylučují do půdy i do vzduchu. Výměšky vylučované rostlinami jsou produktem jejich látkové přeměny a souhrnně se označují jako fytoncidy. Fytoncidy určitých rostlin působí na jiné rostliny negativně nebo naopak kladně. Někdy působí jako repetenty -odpuzují hmyz svým pachem a chrání tak sebe i sousední rostliny před škůdci. Jiné rostliny zase k sobě lákají přirozené nepřátele škodlivého hmyzu.
zdroj: časopis zahrádkář 12/94
