Jedlé a jedovaté bobule

Každý rok se různými bobulemi otráví nejen děti, ale kupodivu i celá řada dospělých. Příčinou je neznalost jedovatých či jedlých plodů rostlin, které pěstujeme na zahrádce nebo nacházíme volně v přírodě.

Mezi rostlinami, které bychom se měli naučit bezpečně poznávat, jsou zástupci rozsáhlého rodu lilkovitých (Solanaceae). Řadíme do něj kolem 1200 druhů rostlin, které rostou od tropů až po naše mírné pásmo. Z kulturních rostlin patří do této čeledi například brambory, baklažány, rajčata, papriky, popřípadě méně známá mochyně peruánská. V přírodě roste několik dalších druhů, které se někdy na zahradě vyskytují jako plevelné rostliny.

Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)

Je to vytrvalá rostlina, kterou najdeme především na vlhčích místech. Stonky se v lidovém léčitelství používají jako projímadlo. Bobule jsou vejčité, svítivě červené, měkké a šťavnaté. Jako většina lilkovitých rostlin obsahují solanin, jejich | konzumace se nedoporučuje. Zralé plody jsou sice docela sladké, podle čehož dostala rostlina [ i svůj latinský název, ale ze začátku mají chuť nepříjemně hořkou, což zase prozrazuje název český- potměšilá chuť.

Litek guinejský (S. nigrum var. guineensé)

Je další příbuznou rostlinou z rodiny lilkovitých. V minulosti se šťáva z jeho bobulí používala k výrobě barviv. V některých oblastech Severní Ameriky se plody sbírají a konzervují. Také naši zahrádkáři pěstují tento lilek na svých zahrádkách, mají ale obavy, zda nejsou plody jedovaté. Jsou jedlé, ale nesmějí se jíst syrové, jinak mají projímavý účinek.

Lilek Burbankův(S. burbankii)

Šlechtění lilku guinejského se věnoval americký šlechtitel L Burbank a výsledkem jeho práce jsou jedlé plody. Také tato forma se rozšířila mezi zahrádkáři, ale názor na chuť plodů není jednoznačný. Také názvosloví těchto odvozených druhů není ustálené a jejich znaky jsou proměnlivé.
Tento druh lilku má několik odrůd s kulatými fialovými bobulemi s průměrem kolem jednoho centimetru. Listy a mladé výhonky se připravují jako špenát.
Nezralé plody obsah ují jedovatý alkaloid, proto je třeba sbírat jen zcela zralé bobule a konzumovat je až po dokonalém uvaření. Lilky z této skupiny mají podobné nároky- potřebují vlhkou půdu, proto je vhodné nastýlánía pravidelná zálivka. Když jsou rostliny vysoké kolem 30 cm, zaštipují se jejich růstové vrcholy, čímž se podpoří rozvětvení. Rostliny vyšší než 60 cm je třeba vyvázat ke kolíkům.
Plody těchto lilků se zpracovávají na kompoty, můžeme je i mrazit, ale mají se z nich připravit i marmelády a sirupy. Mezi zahrádkáři se o nich často mluví jako o borůvkách, ale nejsou s nimi vůbec příbuzné. Jsou to jednoleté rostliny a ne trvalky.

Solanum muriaticum (S. muhcatum)

Pod tímto názvem ho asi v prodejnách nenajdete, uchytil se spíše jeho lidový název „pepino“. Český botanický název rostlina nemá. Pěstuje se hlavně v tropech, ale daří se múza určitých podmínek i u nás. Ve svojí domovině to je vytrvalý poléhavý keř, který od báze dřevnatí. Plody jsou vejčité, tenká slupka je světle žlutá s fialovými pásky. Světlá dužnina má chuť podobnou melounu nebo hrušce.

Lilek černý (s. nigrům)

Vyskytuje se docela hojně. Plody jsou drobné, kulovité, temně fialové až černé. Jsou jedovaté.

Líiek višňový (S. pseudocapsicum)

Často se pěstuje na kuchyňských oknech jako okrasná rostlina. Pěkné červené plody ale nejsou jedlé.

Chlupatý pomeranč

Mezi nejkrásnější lilkovité rostliny patří určitě lilek quitský. Celá rostlina má fialový nádech a je pokryta chloupky s dlouhými trny, má velké dekorativní listy a oranžové plody připomínající pomeranče.
Můžeme ji pěstovat jako pokojovou rostlinu. Spíše než pod svým botanickým názvem
Solanum quitoense je tento lilek znám pod svým španělským názvem narančila, což znamená malý pomeranč, nebo pod názvem lulo, který vznikl z domorodého jména lulum.

Pochází z Kolumbie a Ekvádoru, kde se pěstuje na plantážích. Tam tato bohatě rozvětvená
rostlina dorůstá do výšky více než dvou metrů. V našich podmínkách dorůstá tak do poloviční velikosti.

Chuť plodů

Dužnina plodů je měkká, šťavnatá, má sytě zelenou barvu a trochu se podobá kiwi. Je rozdělena přepážkou na čtyři komory a chutí připomíná směs jahod a ananasu nebo kvajávy. Obsahuje velké množství malých semínek. Plody se konzumují čerstvé nebo se z nich připravuje šťáva. V jejich domovině se zpracovávají na džemy, zmrzliny a krémy. Šťávu se připravíme tak, že dužninu vydlabeme z oplodí, přidáme několikanásobné množství vody, podle chuti trochu přisladíme a směs krátce rozmixujeme. Vznikne zelený nápoj s bílou pěnou, který do sklenic přelijeme přes sítko.

Pěstování v bytě

Lilek quitský můžeme celoročně pěstovat v bytě nebo ve skleníku, vyhovuje mu teplota nad 20 °C. Velmi důležité je vysadit ho do prostorné nádoby s výživnou půdou, kterou připravíme smícháním kompostu, listovky a písku, nebo jednoduše použijeme hotový substrát pro pokojové rostliny. Potřebuje bohatou zálivku a pravidelné přihnojování každých 14 dní. V letních měsících ho můžeme vynést na balkon či do zahrady, kde je dostatek slunečního světla. Včas ho ale na podzim přeneseme dovnitř, nesnáší ani slabý mráz. Přezimuje na světlém místě s teplotou 10 -18 °C, zálivku v této době omezíme. V únoru lilek hluboce seřízneme, aby se pěkně rozvětvil. Odříznuté části se mohou využít na další rozmnožování, musíme je ale trochu upravit.

Rozmnožování

Pěstování ze semen je sice možné, ale daleko praktičtější je pěstovat lilek quitský z řízků. Pokud se rozhodnete pro vysev, nejvhodnější doba na výsev je začátkem roku. Semínka vyklíčí za pět týdnů. Přesazujeme je, když mají už asi čtyři pravé listy. Zanedlouho se z nich vyvinou silné rostliny, které začnou brzy kvést. Při pěstování v uzavřených prostorech je musíme opylit uměle. To uděláme prakticky tak, že vytrháme z květů tyčinky, na papíře je rozřízneme a vysypaný pyl za pomoci štětečku nanášíme na blizny. Plody dozrají až za deset měsíců. Zralé vydrží asi týden, potom měknou.

Náš tip

Některá zahradnictví nabíyejí již odrůdu bez trnů, která je navíc zakrslá, proto se pro pěstování v bytech velmi dobře hodí.

Přečetli jste članek, teď ji můžete ohodnotit: